Making the video

Je pondělí, 17.12. 2001, 20:50. Sedím tu u počítače, poslouchám na svém starém, značně vrzajícím gramofonu jednu nepříliš mladou gramodesku s mou oblíbenou písní od Káji Gotta a relaxuji... Mám tu pěkně teploučko, v kuchyni se mi vaří voda na čaj, sestra je na koleji, matka s otcem jsou zalezlý... Prostě pohoda. Teď mi ještě volal kámoš na život, na smrt a na darking... Nemůžu si stěžovat. Jak tak v té pohodě sedím, vzpomínám, že je tomu něco přes rok, co jsme šli, namaskováni za čerty, do jedné blízké vesničky pod jedno nizoučké vedení VN, s ocelovým lanem, kamenem a silonovým provázkem pod bundou. Že je tomu už více než rok, co se ozval první mohutný třesk a kraj osvětlil první mohutný záblesk 22kV zkratu. Že je tomu již tak dávno, co jsem se zapřísahal, že už NIKDY neudělám tak životu nebezpečnou věc, jako je úmyslný zkrat na vedení VN. Usrkávám z právě přinešeného čaje, měním z hor znějící zvon za poněkud ostřejší Ma belle ami a opět vzpomínám, jak jsem s kamarádem po boku, pilkou pod bundou a "čertíčkovskou" maskou na xichtě razil před necelými 14 dny k plotu jedné místní lokalitky pro ocelové lano... Tyto, ještě čerstvé vzpomínky ve mně vyvolávají ty pocity, které jsem měl při oné lesní bojovce s bengama, která tak zákeřně znemožnila provést - dnes již pamětní - druhý mikulášovský fotoblesk. S dalším lokem jahodového čaje si říkám, že jsme se asi neměli cestou stavovat pro to PIR čidlo a konejším se tím, že loni nám to přece taky nevyšlo napoprvé (krátké lano - ocelák se zasek na zrezlém vedení a jak jsme táhli, táhli, zatáhnout nemohli, tak ten napruženej siloňák povolil, vymrštil se na vedení a jestli ho nějakej náš velkej sturmanfuehrer z geheime ČEZpolizei nesundal, visí tam dodnes) a že je to tak možná lepší. Nostalgií vyvolaný zvuk dělobuchů znějících z mikulášské fronty - sídliště do temného lesa, kterým se směrem k domovům ubírají policií pronásledovaní darkeři, spolu s Kájou Gottem pomalu utichají a já se vracím zpět do reality, abych vyžongloval zlatého slavíka za poněkud romantičtější Helenku Vonráčkovou a opět se nořím do světa vzpomínek. Už je to tak dávno, co moje padesátka hrabala ve dvou na dvojku od prvního "zataženého" sloupu, co našemu sturmanfuehrerovi od STE poprvé a navždy ztuhly rysy (přikládám ilustraci, kterou jsem vytvořil, když jsem se nudil v létě na brigádě), co jsem se zapřísahal, že na žádný sloup už v životě nešáhnu, co jsem měl tu hrůzu ve zpětném zrcátku a v očích smrt. Kolik sloupů už od té doby vzplálo? Kolikrát musel vyjet pohotovostní vůz, řízený oním čezákem, který byl u naší první a jistě to bude on, který bude i u naší poslední akce? Gramofon příšerně vrže a kazí mi tak požitek z poslechu. Upíjím kapku čaje z poloprázdného hrnečku a jdu hledat vazelínu, nebo alespoň olej. Stačil by možná i petrolej. Otevírám první šuflík svého stolu, odkrývám hromadu papírů a žasnu... 14 přeřezaných zámků, 2 čísla z úsečníků, paklíček cedulek "Životu nebezpečno dotýkat se drátů i na zem spadlých", organizační plány, tři sousedovy pojistky, nějaké ty háky.... Kolik takových zámků se ještě kde válí po polích, cestách i lukách? Beru do ruky zrezlý relikt, ojedinělý druh zámku, který jsem viděl jednou v životě... zámek z dob, kdy bylo vedení 22kV posvátné a nikdo se neopovažoval dotýkat ba ani dřevěného sloupu. Z dob, kdy se ještě všechny úsečníky otevíraly jedním klíčem. Vzpomínám na Ten sloup... jak jsem ho nemohl zatáhnout, jak jsem se věšel na páku, která se stále vracela do výchozí pozice, jak jsem uprostřed řepkového pole zápasil s odpínačem, mezitím co ves na pozadí střídavě blikala do rytmu... Zvuk bublající 350 přerušuje můj tok myšlenek. To bude určitě kámoš, za chvíli bude zvonit! On mu někdo otevře... Dosedám zpět na otočnou židli k počítači, hledím skrz monitor do dáli, prsty mi pomalu začínají omrzat, židle se klepat a pode mnou jakoby se opět rozezněl ten, mně tak známý, přátelský, jadrný zvuk jednoválcového spalovacího licenčního motoru SACHS o obsahu necelých 50 ccm. Ano, je to ona... akce KALAB... Nikdy nezapomenu ty skalní doby, kdy můj tlak letěl vysoko, až na pokraj infarktu, kdykoli jsem se jen dotkunl páky... Ty doby darkerské alchymie, kdy jsem se rozhodl poprvé ukázat svému druhému kamarádovi, zač je toho páka. Kdy jsme mrznuli v poli, u jedné silnice, v 10 stupňovém mrazu, 6x nacvičovali únikovou cestu a loučili se se životem... Kdy jsme společně nechali páku v oné pověstné polovině chodu a potom zdrhali jako o život spoře posněženou zamrzlou oranicí... Jak nám na cestu svítily tři mocné rozhořívající se oblouky, jak začal do stran odletovat, vždy při explozi fáze, hořící izolační asfalt. Dopíjím svůj čaj, kamarád pořád nikde - asi to nebyla jeho motorka - , gramofon dávno ztichl a já hledím vpřed, ku světlým zítřkům. Aha, zvonek, 4x krátce... byla to jeho motorka. Jestlipak mi přivezl ten diktafon... Začneme jinde... Ten, kdo mě zná, jistě tuší, že ta nostalgie není nadarmo... Ale ani ten, kdo mě zná - až na pět lidí z mého okolí - netuší, že zítra v 16:15 se sejde na prvním nástupišti jednoho autobusového nádrží několik mladíků s kamerou, diktafonem, plátkem od pilky a veselou náladou.... Je tu zima, čas darkerů a nové mladé krve... KALAB ožívá. Vše je naplánováno... Tentokrát žádné motorky. Dělá to moc kraválu, smradu a zbytečně to poutá pozornost. Navíc, je to starost navíc. Ani ČEZ není blbej a časem se vyvíjí... Zkracuje doby příjezdu... sám se po poli válet můžu, ale aby na mě čekala na silnici mašína?! To je sebevražda. Co když pak třeba nenastartuje... ne ne, na to je KALAB moc vostrej. Jen jsem zvědavej, jak to dopadne, jestli se něco natočí a tak... Minimálně zvukový záznam bude. Výsledek vám pochopitelně pošlu ve formátu MPG, nebo MP3 spolu s reportáží. Pro dnešek už konec, teď se jdu dohodnout s kámošem na detailech a půjdu zalehnout. Přecejen, bude to běžecká trať na 1 km k vlaku... Jen jsem zvědavej, jak se bude tvářit ten čezák, co se probije pod ten, možná ještě hořící, sloup a zjistí, že nemá za co zatáhnout... Nojo, holt mojí páce, kterou mám zastrčenou za stolem, přibyde sestřička... :-)

úterý, 18.12.2001

Jsou necelé čtyři hodiny odpoledne, mně se právě povedlo nasoukat na sebe několik kg oblečení a jsem připraven, i vybavením, vyrazit na autobusovou zastávku. Původní plán akce je již radikálně změněn, neboť jeden ze členů má, jako vždy, "neodkladné domácí povinnosti", druhý nemůže, protože si nutně v úterý musí zařídit kup počítače a účast třetího je nejistá. Nicméně zlaté jádro, což jsem já a Darkboy, zůstalo u původního plánu. Sice jsem se těšil, že "zajedeme" dva nové členy, ale tohle taky není k zahození, neboť jsme to byli právě my dva, kteří onoho památného lednového dne poprvé zatáhli Kalab. Je 16:20, mám trochu časový skluz, ale do odjezdu autobusu přecejen zbývá několik minut. Právě totiž poklusávám spoře zasněženou betonovou "krajinkou" na zastávku. pochopitelně s kamerou, diktafonem, pilkou, francouzákem a sikovkami. Zastavuji u označníku a.... Nikde nikdo. Tak jsem hezky zamával odjíždějícímu autobusu a šel jsem si "došlápnout" na Darkboye, který se prakticky ještě nikdy, na rozdíl od jiných, neulil z akce. S nevinným výrazem mi v domácím oblečení otevřel, pravil, že ho bolí kolena a šel pařit (měl tou dobou druhým dnem svůj první počítač, takže je jasné, která kolena ho bolela...). Akce se nekonala a já z toho byl pěkně vytočenej, protože vědět to dřív, mohl jsem sbalit jednu celkem pěknou kočku, na kterou jsem se musel, kvůli času, vyfláknout.

pátek, 21.12.2001

Jůůůůůůůů, vohýnkýýýýý ! Sice ve mě hrklo, když jsem opět přišel na zastávku, tentokráte o 10, ne o 5 min. později, Autobus již přistavený a nikde nikdo. Několik málo minut před odjezdem jsem naštěstí zahlídnul zeza rohu se právě vyklubavší hlavu s černým šátkem, tvrdým výrazem, svižným krokem a batohem plným krámů na zádech. Dark Fighter, člověk, kterému nečiní potíže přijít o hodinu později nebo rovnou vůbec a tvářit se normálně, poklusával směrem ke mně, zeptal se, kde je Darkboy, já mu řek, že asi paří, vlezli jsme do autobusu a jeli. Takže z pěti lidí nakonec byli dva, jeden zkušený, který byl u všech akcí a jeden relativně otrlý, který ale neviděl ani jednoho Eliáše z těch dvou, které kdy oko darkera vidělo. Carramba, říkal jsem si.... To to dopadne! Asi za 30 min už jsme se váleli ve sněhu u jedné místní asfaltové cesty, uváděli do chodu kameru a ještě se trochu dozakuklovali. Foukal příšerný vítr. Krátce po páté už jsme byli nastoupeni pod sloupem, zámek odřezán a šla se odmontovávat páka. Zrada, jakmile jsem otevřel bednu, což jest patrno i z videozáznamu, vykurvená páka sama padla o něco dolů a v pravé fázi nasadil oblouk. Odmontovávání se nekoná. Zařval jsem "doprdele", páku vrátil a čekalo se, až nepojede žádné auto, kterých byla plná silnice. Za chviličku bylo volno, ozvala se výzva a já to stáhnul do pověstné poloviny. Další zrada. Páka měla ještě nezrezlé, nevydojené péro a tak měla tendenci buďto úsek odpojovat, nebo vracet mechanismus zpět do zapnuté polohy. Sešteloval jsem tedy oblouk do největší světelné intezity, kapku si zapózoval u páky a jal se pomalu kramliti (brát kramle, zdrhat). Počkal jsem na kameramana Dark Fightera, který vše pečlivě natáčel a trochu zklamán, že z toho Eliáše byl jen silnější maršál v jedné fázi, jsem spolu s kolegou pokračoval v taktickém ústupu. Oblouček nám poblikával na cestu, vítr nás přímo srážel zpět a do umrzlých rozoraných brázd a my se museli co nejrychleji odklidit z holé pláně za svah. V době asi pěti minut po zatáhnutí, kdy jsme byli tak tři čtvrtě kilometru od sloupu a kdy byla kamera již dávno vypnuta, začal slabý praskavý zvuk z dáli poněkud zesilovat. V ten moment byl den. Fakt nekecám, žádně mihotavé světlo, žádné poblikávání, prostě den v okruhu cca 5km od sloupu. Ozval se mohutný třesk a my se otočili právě včas, abysme viděli jak ze sloupu odletuje kolmo vzhůru klasiký žluto-červený plamen. V ten moment všechno zhaslo. A zase byla tma. My byli oslněni, neboť odraz světla od nízkých mraků a sněhové pláně nás dokonale oslnil. Nálada nám v ten moment perfektně stoupla a my, odlehčeni o zklamání, jsme se rozeběhli přes pole na vlak. V dálce bylo stále vidět mihotavé světélko el. oblouku, který po explozi opět nasadil a na té místní cestiče se objevila záře od dvou automobilových světel.... Asi jel nějakej vidlák z práce a šel se podívat, co to tam hoří. Cestou nás překvapily ještě dvě exploze se světelným efektem, který dovoloval rozpoznávat jednotlivá zrníčka sněhu a housenky lezoucí po listech stromů lesa půl kilometru před námi. Opravdu nás ty exploze ale nenadchly tím, že zhášely vlakovou zastávku, na které jsme v životě nebyli a na kterou jsme potřebovali trefit. Škoda ale je, že tou dobou již byla zabalena kamera, protože těm zábleskům, co tu popisuju, asi nikdo nevěří. A jestli jo, tak sotva v té míře, v jaké opravdu byly. Ve vlaku jsme si koupili lístek, pokecali s průvodčí, spolu s ní jsme se podivili, co že je venku tak tma a že nesvítí peron v té vesnici, kterou jsme právě projížděli a tak. Ještě jsme cestou domů stihli obchod, tak jsme koupili nějaké to jídlo a pití a šli to k D.F. domů zapít, zajíst a přetočit z kamery do počítače.

Jó, je to holt sladkej život a vy, až budete natáčet svoje "homevideo", vypínejte pro jistotu kameru teprve až bude po akci. Těším se, že mi brzo začnete psát zážitky z vašich vlastních akciček a že se konečně řady darkerů v Čechách, na Slovensku (to až v létě :-)) a v celé Evropě brzy rozrostou.

Sieg Dark

Written by DarkKing